Začal jsem tancovat jako popper, ale nevěděl jsem že dělám poppin, dělal jsem „robota, mima“ a imitoval ostatní ze čtvrti. Bylo mi deset, takže zhruba rok 1980, o dva roky později, to mi bylo dvanáct, jsem začal s breakem. Break mě bavil, zaujala mě energičnost, prostě mě to chytlo a zamiloval sem se. Věděl jsem že to co chci dělat, chytat tu energii a dávat ji zpátky.

Začátky byly ve znamení „vývoje“. Jasně že tu bylo spoustu dřív vymyšlenejch věcí, ale protože nebylo moc videí, vyvýjela se spousta novejch. Vymejšleli jsme je na základě těch starejch nebo na základě našich chyb. Hlavně jsme se pořád snažili aby to vypadalo stylově, i když se člověk rozsekal, muselo to vypadat tak že to chtěl, tak vznikalo hodně novejch freezů, póz...
Pozoruju,že se lidi dneska nezaměřujou na to aby vypadali dobře, ale na to aby udělali ten a ten trik, prvek, a nestaraj se o to jak to ustojej, zakončej, nebo dokonce jak se do toho triku vůbec dostanou.

Človek můze učit prvky v breaku, je fajn to učit, rád učím. Jedna věc kterou člověk nemůže učit, co musí každej zjistit sám ze sebe, je PŘÍSTUP (approach) k breaku samotnýmu. To je klíč. Každý tanec má svůj přístup, všechno na světě má svůj „přístup“. Box má svůj styl, balet ma svůj...
 Když se naučim udělat piruetu, ale nebudu jí dělat jako oni, řeknou mi že nejsem baleťák a já nemůžu odporovat. Takhle je to v každym tanečnim stylu. Jazz, když nechytneš esenci, přístup k jazzu, nemůžeš být jazzovej tanečník. A tak je to i s breakem.

Učil jsem tanečníky baletu, na Broadway, chtěli spojit break s jejich show. Za čtyři měsíce se perfektně naučili všechno co jsem je učil kromě jedný věci. Nedokázali se ale zbavit baletního přístupu a změnit ho na breakovej. Všechny prvky se naučili fakt perfektně, kromě jednoho, neměli ducha breaku... Otázka pro všechny, co tohle čtou: Naučili se pár breakovejch prvku, dělá to z nich bboye nebo bgirls ?? Ne , nedělá... Je to jen parta lidí, co se naučili breakový prvky a nemaj dostatek respektu k breaku jako takovýmu, aby chytili jeho ducha (spirit). A to je to , čemu věřím...

Svým studentům dávám jedinej úkol. Musíš jít na jam a musíš reprezentovat sám sebe v circles. Protože při battlu tady v tělocvičně jsi v bezpečí, jsi ve svý bezpečný krabici (safety box :D )a nikdo na tebe nesáhne, ale jakmile jsi venku na ulici, není tam nic co by tě chránilo... Seš to ty, podlaha a hudba... Jsi sám... když prohraješ, něco ses naučil, když vyhraješ, taky se něco naučil. Proste musíš vyzvat sám sebe k battlu, teď nemluvim o soutěžích, soutěže jsou oukej, ale v kolečku.. V kolečku není čas, žádný „konec battlu“, žádná porota, musíš použít svoji lidskost.. Umět si říct „Víš co, já to prohrál.“ „Víš co, já to vyhrál“.Musíš být upřímnej sám k sobě. Pro to není žádná škola... Já sám se tohle naučil až když do mě někdo začal prudit, útočit. Když beru studenty na jam, řeknu svýmu bratranci Steelovi a dalším týpkům: „Tohle jsou moji studenti, útočte !“ Všem doporučuju, učte se touhle cestou. Vytvoříte si tak vlastní styl, sebedůvěru, bezpečnost. Když jsem se já učil, reprezentovali jsme se jen citem (feeling), to znamená, když se cítíš dobře, vypadáš dobře... Musíš si být jistej, musíš si věřit, protože se nemůžeš vidět. Po pravdě... nemám rád zrcadla. Lidi do nich koukaj a vytvářej masku, imitují to, co vidí. Když nemáš zrcadlo, nevidíš se, jdeš pouze se svým srdcem a hudbou, ty ti říkaj co máš dělat. To je „feeling“.

Je opravdu důležitý znát minulost, ne jen filmy jako beatstreet a wildstyle, to je ovlivněný médiama, historie je daleko širší. My jako bboys ji musíme znát , musíme vědět odkud vlastně jsme. Máme štestí, že zakladatelé breaku jsou pořád naživu, ale i oni umíraj. Frosty nedávno zemřel. Odpočívej v pokoji... On byl encyklopedie...Kdyby se ho někdo nezeptal, nikdy bysme nevěděli o lidech, od kterých se on učil. Kdo byly ti tanečníci ze sedmdesátejch let. Spoustu lidí mluví o Rocksteady, New York City breakers. Ve skutečnosti je hodně jinejch lidí, který tu byly mnohem dřív, na který koukal Crazy legs, Ken Swift. Spostu těch lidí stále žije. Je důležitý o nich vědět, znát je, zdokumentovat jejich historii. Protože je toho spousta k učení. Neznáme vlastní historii, to je proč se nikdy nedostaneme na vyšší úroveň, to je proč nás tanečníci baletu nepovažují za opravdovou uměleckou formu. Neexistuje moc učitelů , kteří by věděli dost o naší historii, nebo byli upřímní. Je to proto, že v breaku je hodně egocentričnosti a hrdosti. Já doufám, že v následujících letech se lidi naučí být pokorný (humble) a naučí se dávat respekt těm, co byli před námi a těm, co přijdou po nich. Náš příběh musí mít začátek a být zapsán v knize. To je moje přání pro příštích deset let....